Jiřího Dienstbiera podle STEM v současnosti pozitivně vnímá 66 % dospělé populace. Za jeho popularitou je kromě vlastních postojů (odmítnutí spolupráce s pražskou ODS, snaha o změnu likvidačního nastavení exekucí, kritika porušování ústavnosti) samozřejmě i sama příslušnost k opozici a absence exekutivních funkcí. Pravdou ale zůstává, že Dienstbier je vůbec nejpopulárnějším stranickým politikem od roku 2007 a dnes jediným politikem ČSSD přijatelným pro většinu populace.
Už díky tomu je váhání sociální demokracie, zda prezidentského kandidáta jmenovat do předsednictva a stínové vlády, překvapivé. Až analýza prezidentských voleb ale ukazuje, nakolik by bylo odstřelení Dienstbiera strategickou chybou. Nejde přitom tak ani o to, že dokázal přes konkurenci Zemana a vlažnou podporu strany, získat v mimopražských okresech dohromady o 20 % více hlasů než strana v krajských volbách. Jde o strukturu jeho voličů.
Podle výzkumu MEDIANu provedeném na 1345 respondentech v době voleb, Dienstbierův elektorát jen zhruba poloviny tvořili lidé aktuálně preferující sociální demokracii. Potvrzuje to i analýza tvrdých dat volebních okrsků tzv. ekologickou inferencí. Sdružení statistiků KohoVolit pomocí ní odhadlo, že jen necelých 40 % voličů Dienstbiera v roce 2010 volilo do Sněmovny ČSSD.[1]
Dienstbier tedy oslovil i méně loajální sociální demokraty a potenciální středové voliče ČSSD. Navíc dokázal, že je politikem do předvolebního období, kdy se bojuje o nerozhodnuté a mobilizuje k volební účasti. Výrazně posiloval od chvíle, kdy se předvolební boj přesunul z billboardů do osobních vystoupení a debat. Podle dat CVVM se zhruba 45 % voličů Dienstbiera rozhodlo pro jeho volbu v posledním předvolebním týdnu a 72 % v posledním měsíci.
Poučení z roku 2010
Připomněl tím hlavní slabinu současné ČSSD a Sněmovní volby roku 2010. Podpora Paroubkovy strany se ještě měsíc před volbami pohybovala okolo 25 až 30 %. Orientace na rigidnější levicovou kampaň ale způsobila, že ČSSD před volbami udržela pevné postavení mezi staršími voliči (ve věkové skupině nad 60 let získala 37 % hlasů). Výrazně ale tratila mezi mladšími méně loajálními voliči, kteří se posunuli k novým a charismatickým stranám jako Věci veřejné, SPOZ a Suverenita, či k volbám nešli.
Tomuto riziku čelí sociální demokracie stále, výchozí podmínky z roku 2010 se totiž nezměnily – důvěra v hlavní politické strany nadále spíše klesala a poptávka po „nové politice“ existuje i přes zklamání z Věcí veřejných. Jako důkaz lze vzít i kauzu Davida Ratha:
Většina analytiků po zatčení hejtmana předpokládala, že podpora strany poklesne krátkodobě o 2-3 %. Mylně se přitom vycházelo z předpokladu, že nespokojenost s vládou a životní úrovní je dostatečnou motivací pro uchování loajality, či ze zkušeností jiných stran (ODS), jejichž podpora byla dlouho překvapivě rezistentní k daleko rozsáhlejší sérii kauz vyvolávajících dojem systematického klientelismu. Podpora ČSSD ale ve skutečnosti po zatčení Ratha klesla o 6-7 % a na původní hodnoty se například v modelu MEDIANu vrátila až v novém roce.[2]
Kauza Davida Ratha zkrátka potvrdila, že velkou část elektorátu ČSSD stále tvoří voliči s nízkou loajalitou, kteří se od strany dokáží rychle odklonit. A to opět často k populistickým partajím jedné osobnosti, k menším středo-levým stranám či k nechuti účastnit se voleb.
Podle výzkumu MEDIANu, který zkoumá i pevnosti volebních rozhodnutí, je mezi pravděpodobnými voliči ČSSD (z nichž vycházejí volební modely) dnes jen okolo poloviny pevných voličů. Tedy těch, kteří jsou zcela přesvědčeni o své volební účasti a zároveň jisti či skoro jisti výběrem ČSSD. Ostatní připouštějí, že mohou svoje rozhodnutí snadno změnit. Riziko přitom opět přichází od stejné skupiny – voliči středního věku, vzdělání a příjmů, kteří se výrazně neidentifikují s žádnou politickou stranou.
Haškův „omyl“
Typické pro tento typ nezakotvených voličů bývá, že dokáží měnit volební rozhodnutí na poslední chvíli. Často volí podle důvěry osobnostem, příslibu změny či jasné formulace jednoho či dvou politických témat.
Dienstbier je jeden z mála politiků ČSSD, který kombinuje širší přijatelnost, vizi politické změny a jasněji specifikovaná témata, která jdou nad rámec obecně deklarované levicovosti – např. právě boj proti likvidačnímu nastavení exekucí, proti porušování ústavnosti a klientelismu. I díky tomu se osvědčil jako politik oslovující nerozhodnuté voliče.
ČSSD často avizuje, že chce být moderní levicí a takzvanou „catch-all“ stranou mířící na širokou skupinu obyvatel, jejíž ambicí je až sestavení menšinové vlády jedné strany. Pokud v sociální demokracii převládne například názor hejtmana Haška, že politici Dienstbierova typu jsou v tomto plánu zbyteční, bude to pravděpodobně zásadní strategická chyba. Nebo náznak, že to proměnou v moderní levici není tak horké.